Dr. Miloš Jesenský

Knihy → Bohové a astronauti

Bohové a astronauti

Autor: Miloš Jesenský
Vydal: AOS Publishing, 2014, 250 strán

 

Zakúpenie knihy

Objednať knihu si môžte na www.kosmas.cz

Objednať knihu si môžte na www.martinus.sk

Anotácia knihy

Spisovatelé a dobrodruzi, uvedení v tomto unikátním sborníku nám nenuceným způsobem nabízejí pohled na úkazy a jevy odmítané oficiální vědou. Nikomu nic nevnucují, nikoho nepřesvědčují. Pouze zajímavou a přitažlivou formou sdělují nejenom své názory a zkušenosti, ale také fakta a důkazy. Pomyslný základní kámen tohoto literárního žánru položili například Jacques Bergier s Louisem Pauwelsem. To když napsali dnes již legendární knihu Jitro kouzelníků. Samozřejmě, že v tomto směru nemůžeme opomenout vůbec nejznámějšího ze všech těchto autorů Ericha von Dänikena a jeho Vzpomínky na budoucnost. Pamětníkům se jistě také vybaví Velké otazíky českého průkopníka této literatury, Ludvíka Součka.

Úryvok z knihy

Rodák z Ústí nad Orlicí, reportér, cestovatel a oblíbený spisovatel Stanislav Motl se narodil v roce 1952. Po skončení střední ekonomické školy vystudoval Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy v Praze. Později se vypracoval na uznávaného reportéra a díky své práci se stal dvakrát držitelem „rozhlasového Oskara“, celosvětové ceny AIB International Media Excellence Awards. Kromě scénářů k filmovým dokumentům se věnuje především knižní tvorbě, která kromě atraktivních historických témat představuje široké spektrum – od autentických zážitků válečného reportéra až po dobrodružné příběhy a adrenalinové sporty. A právě to jej přivedlo k záhadám, což po sérii publicistických příspěvků pro tisk i televizi vyústilo roku 2010 v napsání knihy Strážce brány.

„Když jsem byl malý kluk, měl jsem asi jako každý své sny. Také jsem hodně četl; už v pěti letech jsem uměl číst a byl jsem v tom rodiči velmi podporovaný – k literatuře, k historii. Takže já jsem vlastně hodně žil v těch knihách a snil o tom, že jednou budu slézat vysoké hory, že se budu plavit po oceánech, že prožiju hodně dobrodružství. A mně se tohle všechno splnilo. Vystudoval jsem žurnalistiku, ale ex post – nejdřív jsem si chtěl ohmatat život. Sloužil jsem na nočních směnách v pekárnách, jako přidavač u zedníků, fáral na šachtě. Pátral jsem po nepotrestaných nacistických zločincích, snažil se v archivech i mezi pamětníky rozkrývat bílá místa naší novodobé historie, šel jsem po stopách nejrůznějších událostí. Hodně času jsem věnoval sportovně náročným expedicím, toulal se po velehorách, po mořích a podobně. A prožil podivné situace, o nichž se říká, že jsou to věci mezi nebem a zemí. Nechtěl jsem je publikovat. Vždycky, když jsem zažil málo vysvětlitelné události, říkal jsem si, že je to možná práce mozku, který v extrémních podmínkách podává mimořádný výkon. Pak se stanou věci, kterým nerozumíme. Dnes už mám vytrénovaný, analytický mozek. Když narazím na nějakou událost a jméno, hned se mi vybaví, kam patří. Taky hodně podléhám intuici. Je to ve mně, jsem tak nastavený. Baví mě adrenalin. V archivech jsem si uvědomil, že je to stejný adrenalin jako zdolat Matterhorn.“

Autor na svých cestách získal důvěru řady světových osobností, s nimiž jako jeden z mála uskutečnil interview. Hledal ztracené poklady, ale především zrealizoval přímo detektivní pátrání v hloubi archivů, což od samého počátku představuje základ jeho žurnalistické práce, roku 2011 ověnčené i cenou Egona Ervina Kische. Naučil se číst ze zažloutlých a zdánlivě nesrozumitelných dokumentů fascinující svědectví a nově objevovat zpola zapomenuté příběhy minulosti.
„Velice brzo jsem začal chápat, že minulost velmi často souvisí s dneškem, pochopil jsem, že když člověk dobře zvládne minulost, umí dost často odhadnout budoucnost. Protože, jak známo, historie se velmi často opakuje a všechno, co dnes prožíváme, už tady – byť třeba v jiných podobách – bylo. Možná mi to nebudete věřit, ale historické publicistice jsem se začal věnovat již ve svých deseti letech. Měli jsme výborného učitele dějepisu, který nás jednou vzal na exkurzi do okresního archivu. Mě to prostředí tak zaujalo, že jsem tam začal chodit sám, pořád jsem pana archiváře otravoval otázkami, jak se co hledá. A začal jsem dokumenty doplňovat osobními vzpomínkami a svědectvími. Je zajímavé, že jsem vždycky měl rád společnost starších lidí, intuitivně jsem u nich tušil moudrost, informace a postřehy, bavilo mě jim naslouchat. Dnes publicisté, zejména ti mladší, publikují hlavně to, co jim kdo řekne. Případně to, co někde vyčetli z internetu. Málokdo jde pátrat do archivů, málokdo dokáže hledat týdny či měsíce konkrétní lidi, konkrétní události. A to je právě to, co se snažím dělat. Je to sice velmi náročné, ale výsledky pak stojí za to. Mou výhodou je i to, že jsem, myslím, poměrně dost vzdělaný, nejen historicky. Kromě toho vlastním fonotékový či filmový archiv a uchovávám svědectví lidí, kteří už nejsou mezi námi. Svůj novinářský styl, to znamená jít trpělivě a vytrvale po stopách třeba i dávných příběhů, je pro mne typický. Stále se budu snažit hledat a objevovat výjimečné lidské příběhy, historické souvislosti. Stále budu usilovat o pravdivou a objektivní interpretaci jednotlivých událostí. Od první chvíle strávené v archivu, kdy jsem byl ještě žákem základní školy, v nich nacházím nejenom neuvěřitelně lidské příběhy a osudy, ale především tam pokaždé prožívám velké dobrodružství. Miluji záhady, ať už historické nebo literární, o nichž Albert Einstein napsal, že jsou věčným ohněm mládí. A že kdo se jim brání, žije nudný život. Jsem vděčný osudu za to, že mi dal šanci nežít nudný život.“

Stanislav Motl se postupně vypracoval na legendárního reportéra, který se zatoulal do nebezpečných končin světa, plavil se na plachetnici přes oceán, zkoumal nevysvětlitelné jevy v podzemí, pronikl hluboko do pouští, pralesů a nedostupných hor. Právě horolezectví patří k jeho největším koníčkům, přestože jej jeho první velký výstup téměř stál život, když po nebezpečném pádu ze svahu přežil klinickou smrt.

„V roce 1988 jsem byl s horolezeckou expedicí na Kavkazu. Lezl jsem prvně na horu, která byly vyšší než 5000 metrů, pak už jsem dělal vyšší, ale tahle byla tehdy první nad těch 5000. Jmenovala se Kazbek. Tři z nás z té expedice dosáhli vrcholu, ale tam nahoře, bylo to v červenci, nás zastihla obrovská sněhová bouře. Nemohli jsme udělat ani záhrab, ale do rána jsme to nějak přežili. Vrátili jsme se do tábora a pak jsme šli všichni přes ledovec dolů. Ledovec je divoce rozeklaný čerstvými trhlinami, ale i mnohem zákeřnějšími starými puklinami, zdánlivě vyplněnými kyprým sněhem. V jedné chvíli opět našlápnu nohou, obutou v alpinistické botě, do čerstvé stopy. A vzápětí se řítím dolů. S těžkým kletrem na zádech. Ten pád jako by neměl konce. Pak se ale přece jen zastavím. Trhlina se zúžila a já se zaklínil – díky kletru – mezi ledové stěny. Po těle cítím nesnesitelnou bolest. To jak jsem při pádu narážel na ledové výstupky, tvrdé jako kámen. Pohlédnu nahoru – odhaduji, že jsem letěl dobrých sedm metrů. Pod sebou vidím další metry propasti. Stačí, aby sevření stěny jenom trochu povolilo, a letím opět dolů. Vstříc smrti. Pak se ale vzpamatuji. Přece to jen tak nevzdám. Při troše štěstí se z toho musím dostat. Rukama se snažím vytáhnout alespoň trochu nahoru. Ale zcela se mi z nich vytratila síla. Ochromené mám i nohy. Zůstávám v ledovém sevření. Shora, z tajícího ledovce, na mě kape voda. Jsem bezmocný. Stačí pár minut strávených v ledovcové trhlině a člověk umírá na podchlazení. Zkouším křičet. Ale pak to vzdám. Ledovec utlumí každou hlásku. Tak takhle nějak vypadá smrt. Už párkrát se mi jí podařilo uniknout na rozbouřených mořích, v několika válkách, kterými jsem jako reportér prošel, nedostala mě ani v písečných bouřích na poušti. Ale teď už jí – jak se zdá – neuniknu. Přestává mi být zima, která mne až do této chvíle sužovala. Jako by mi někdo vléval do žil teplo. Ledovcové stěny začínají světélkovat. Vidím světlemodrou barvu, barvu, kterou mám tolik rád. Jsem klidný a nevzrušeně přemýšlím o tom, co se po smrti stane s mým tělem. Necítím už strach. Že bych už byl smířený s osudem? Chce se mi spát. Začínám si pobrukovat nejrůznější písně. A najednou slyším hudbu. Zvláštní táhlou melodii, kterou jsem nikdy předtím neslyšel. A najednou už nejsem uvězněný v ledovcové trhlině, jsem volný a jako bych se vznášel uprostřed obrovského prostoru. Je tu spousta světla a všude kolem vidím světlemodrou barvu. Citím se skvěle. A jak už jsem byl v té fázi, kdy mi bylo strašně hezky a nechtěl jsem nic měnit, tak najednou se vedle mě objevil nějaký stín. Já ho nenáviděl, protože mě tahal pryč z toho krásného světa. Pak se ukázalo, že to byl gruzínský horolezec, jmenoval se Lexo, a ten mi vlastně zachránil život. Prostě šli nahoru tři Gruzínci, kteří mě viděli… a najednou neviděli. Tak jim jako zkušeným horolezcům došlo, že jsem asi v trhlině. Ještě se dvěma dalšími z naší expedice mě pak na takových improvizovaných nosítkách snášeli dolů, protože jsem nemohl chodit.“

Motlova kniha Strážce brány, z níž pochází i vzpomínka na tuto dramatickou událost, je výsledkem jeho dlouholetého zájmu o záhady, poctivé snahy o jejich objasnění a konkrétním důkazem toho, že v životě reportéra není pro nudu místo.
„Patřím mezi lidi, kteří žijí pro zážitky. Mnoho let jsem je hledal hlavně za hranicemi své země, v nejrůznějších světadílech. Podobně jako mnoho dalších takto ,postižených‘ lidí jsem se několikrát ocitl skoro až na dně – abych se pak nejednou stal účastníkem prazvláštních událostí, které byly plné tajemství a odehrávaly se ,mezi nebem a zemí‘. Na svých cestách jsem prožil hodně dobrodružných okamžiků, poznal mnoho odlišných kultur, potkal další zajímavé, často pozoruhodné lidi, kteří obohatili můj další život. Naučil jsem se respektovat způsob života a myšlení jiných národů, naučil jsem se nepodceňovat nikoho, koho jsem na svých cestách potkal. Největší životní dobrodružství mě však kupodivu nečekalo kdesi na ledovci či uprostřed rozbouřeného moře, ale doma. V Čechách, v Jihlavě.“

Jedné červnové noci 1997 se Stanislavu Motlovi náhodně podařilo nafilmovat tajemný stín, který se podobal lidské postavě a na dlouhou dobu vyvolal množství otázek. Ve Strážci brány se k tomuto fenoménu opětovně vrací, přináší další zajímavá fakta, stejně jako okolnosti, které se předtím z různých důvodů v televizní reportáži neobjevily.

„Do Jihlavy mě přivedl zájem o nacismus. Začalo to ve Stuttgartu, kde jsem potkal člověka, který za války sloužil v Iglau, v Jihlavě, a vyprávěl mi, že tam v roce 1940 přijela skupina vědců a prováděla přísně utajené výzkumy. Četl jsem reportáže o tom, že se tam děje něco divného. Dával jsem si to do souvislostí s tím, že nacisté byli posedlí okultními záležitostmi. Vytvořili dokonce jednotku zvanou Ahnenerbe (Dědictví předků). Můj režisér Pavel Dražan přišel s návrhem nocovat v podzemí a natáčet časosběrnou kamerou. Stále jsem věřil, že to byl můj stín. Když jsme se po třech měsících vrátili, utvrdil jsem se v tom, že ne. Obávali jsme se to zveřejnit, ředitel naší televize měl za to, že nám lidé nebudou věřit. Kdybych však udělal nějaký podvod, tak se na něj dříve nebo později přijde a důvěra k veškeré mojí novinářské práci se zhroutí.“

Záhada jihlavského podzemí mu však stále nedávala spát. Neustále se vracel k tajemným událostem, porovnával vlastní zážitky se staršími zprávami i kronikářskými údaji, svědectvími získanými od jiných návštěvníků, přemýšlel o událostech, které mohly být příčinou strašidelných fenoménů zdejších katakomb:
„Připomínám si zážitky těch, kteří mi vyprávěli o zjevení či o zjeveních, s nimiž se ve zdejším podzemí setkali. Co to vlastně viděli? Byly to jen čiré výplody lidského mozku, čili halucinace? Nebo něco jiného? Je pravdou, že se některé takové úkazy vyskytují hlavně v místech, kde došlo k nějakým tragickým událostem? Co říci k takovým teoriím, které hovoří o psychoenerge­tickém otisku coby důsledku obrovského duševního vypětí lidí, kteří se stali v daných místech obětí nějakého neštěstí nebo byli ještě za svého života k přislušné lokalitě, a tedy v tomto případě ke zdejšímu podzemí nějak nadměrně psychicky fixováni? Četl jsem o tom, že tyhle psychoenergetické otisky mohou přežívat na určitém místě třeba i velice dlouhou dobu a zjevení je prý možné zaregistrovat pouze za určitých podmínek. Co mohu chtít více? V jihlavských katakombách se prokazatelně kdysi dávno umíralo. A často za velkého násilí. Existují zprávy o satanistických rituálech, o praktikách černé magie. A kdo ví, co se tu odehrávalo v době druhé světové války?“

„Lovci duchů“ odvážnému reportérovi poradili, aby se při nočním průzkumu katakomb vybavil magnetofonem. Tvrdí totiž, že existuje vcelku jednoduchá metoda transkomunikace, jejímž prostřednictvím je možné navázat kontakt s bytostmi z jiné reality. Postačí prý k tomu magnetofon, na němž je třeba spustit záznam, přestože človek nic neslyší. Podle nich se tímto způsobem mohou zaznamenat hlasy, které by podle běžných fyzikálních zákonů vznikat neměly. Potom je třeba přetočit záznam zpět a po několikanásobném poslechu při maximální hlasitosti je často možné v šumu pozadí zaslechnout tajemné zvuky či hlasy.

„Na své počínání se dívám s jistým nadhledem, ovšem ve světě žijí tisíce lidí, kteří tento způsob komunikace se světem duchů berou velmi vážně. Například ve Spojených státech amerických existuje společnost Association of Electronic Voice Phenomena, tedy Společnost zkoumající elektronické hlasy. Založila ji jistá Sára Estepová, která tvrdí, že po mnoha měsících vytrvalého nahrávání a přehrávání pásků zachytila hlasy neznámých bytostí. Postupně zjistila, že nejlepších výsledků dosáhne, když trvale používá nějaký pomocný zdroj zvuku. Může to být tichá hudba nebo syčivý šum televize po přepnutí na prázdný kanál či rádia naladěného na neobsazenou frekvenci mimo stanice. Duchové, nebo lépe řečeno bytosti z jiné reality, pomocný zvuk údajně potřebují k tomu, aby z něj mohli vytvořit hlas, který by pronikl do našeho světa. Používají ho tedy jako jakýsi stavební materiál pro své odpovědi a zprávy. Paní Estepové se podařilo vyvrátit i nejčastější námitku skeptiků, že se jednalo pouze o rádiové ,přeslechy‘, tedy o hlasy nějakých vzdálených rozhlasových stanic, které se vlivem změn v atmosféře na krátkou dobu objeví na jinak prázdné frekvenci. Pro pomocný zvuk totiž používala pouze pásmo pro letecký provoz na krátkých vlnách. Poměrně snadno dokázala odlišit technická hlášení pilotů i letištní věže od úplně jinak znějících hlasů z neznámého světa. Paní Estepová, ať už si o tom myslíme cokoli, je přesvědčena, že komunikuje s duchy zemřelých lidí, kteří si po své smrti zachovávají vědomí své osobnosti.“

Na rozdíl od „zlatého věku spiritismu“ v 19. století může být dnes honba za duchy nejen doménou odvážných povah, ale i technických nadšenců. Jednou z možností je rovněž vytvoření „hlídek“ z řad organizovaných dobrovolníků, kteří například ve Velké Británii hlídkují ve strašidelných budovách. Vyzbrojeni kamerami a magnetofony usilují o zachycení všech možných důkazů. A něco podobného se přihodilo i Stanislavu Motlovi při pobytu v jihlavských katakombách o svatojánské noci roku 1997.

„Je něco málo po čtvrté hodině ranní a přiznám se, že mě jihlavské podzemí už nebaví. Nic mimořádného se neděje, byť si po celou dobu moc přeji, aby mě nějaký ten duch opravdu přišel navštívit. Otázkou však je, o čem bych si s ním asi povídal. Znovu kontroluji magnetofon. Je v něm další kazeta. Přístroj, jak vidím na displeji, normálně pracuje. Ještě se pokusím do kamery vtipkovat, když řeknu do mikrofonu něco v tom smyslu, že tu zřejmě žádné strašidlo není, straším tu nanejvýš já osobně. Projdu pod schody, které vedou na povrch, zahnu za roh a blížím se ke skalnímu výklenku. A najednou – nějaká neznámá síla mě přimrazí k zemi. Nejsem schopný udělat jediný krok. ,Proboha… To přece není možné! No, je to stín! Ten stín se hejbe!‘ Tahle slova, která mi jdou samovolně z úst, zachytí kamera. Já teď opravdu vidím lidský stín. Ale je to vůbec člověk? Vysoká postava, jakoby v dlouhém plášti. Má podivně hranatou hlavu. Stojím jako přibitý. Ještě před několika hodinami jsem měl pocit, že mě nic na světě nevyvede z rovnováhy, a najednou zkoprnělý cítím, jak mi po zádech stékají krůpěje potu. Stojíme proti sobě. Stín – a já. Podvědomě cítím, že mě začíná ovládat vztek. Protože nemohu vůbec nic dělat, nemohu jít blíž, nemohu se totiž ani hnout. Já se nehýbu, ale stín ano. Bůh suď, jak dlouho tohle všechno trvalo. Ale jistě jen několik okamžiků. Ještě se stačím vzpamatovat a vzpomenu si na kameru. Namířím ji na TO, co stojí přede mnou. Ke svému úžasu a vzteku nevidím v hledáčku nic jiného než zrnění. V rozhodující chvíli kamera selhává. Stín mezitím zmizel. Utíkám k vypínači, abych chodbu rozsvítil. Proklínám sám sebe a proklínám kameru. Jsem přesvědčen o tom, že mi v rozhodujícím okamžiku došla kazeta. Znovu se podívám do kamery, a jaké je moje překvapení, když podle časového kódu zjišťuji, že v kazetě zbývaly ještě čtyři minuty volného materiálu. Teď už nerozumím ničemu.“

V letech, která po senzačním odhalení následovala, Stanislav Motl pozval do jihlavských katakomb celý tým vědců, snažících se přízračného obyvatele vystopovat a zachytit. Postupně tam nasadili rozmanité detekční přístroje včetně georadaru a termokamery. Uskutečnili rovněž čtyři průzkumné vrty při pátraní po dosud neobjevených prostorách.

„Při pátrání po tajemství jihlavského podzemí jsem měl možnost poznat řadu zapálených a skvělých lidí. Tito lidé, milovníci a znalci zdejšího podzemí, mají úctu k dávné historii a k našim předkům, kteří velkou část podzemí pomáhali před dávnými staletími vytvářet. Mají také úctu ke geologické paměti země a zdejších katakomb. Přicházel jsem do styku také s mnohými záhadology, senzibily, psychotroniky. Nenašel jsem v nich bláznivé podivíny, jak by třeba někdo očekával, ale lidi s mimořádnými vědomostmi a často i schopnostmi. V letech 1997 až 2000 jsem v jihlavských katakombách prožil zcela sám čtyři noci a druhá byla bez nadsázky nejdelší nocí mého života. Kdo ví, zda tak intenzivní zážitek, který mám stále v živé paměti, bude vůbec někdy překonán – a to i přesto, že chystám další dobrodružné cesty a expedice. Tehdy v Jihlavě jsem zažil i několik nevysvětlitelných událostí, o kterých jsem nikdy a nikde nepsal, nikdy jsem se o nich nezmínil. Je to mé osobní tajemství, které si pravděpodobně odnesu do hrobu. Ať se tomu jakkoli bráním – jihlavské noci mě svým způsobem poznamenaly. Více než kdy jindy jsem začal například přemýšlet nad věcmi, které jsem do té doby spíš nebral vážně. To, co jsem v Jihlavě zažil, nepodceňuji ani nepřeceňuji. Na duchy ani teď nevěřím. Ale vždycky rád povedu debatu dejme tomu s psychotronikem – třebaže bude mít v mnohém jiný názor, než mám já. Pochopil jsem totiž, že mezi těmito lidmi je řada opravdu výrazných osobností, které v mnohém dohlédnou dál než my ostatní. Když dnes, s odstupem doby, rekapituluji své jihlavské dobrodružství, cítím neovladatelnou touhu poděkovat. Poděkovat – třebaže vlastně ani nevím komu. Chci poděkovat za to, že dnes vím mnohem víc, než jsem věděl.“

Kniha Strážce brány kromě postupně dávkovaného jihlavského dobrodružství obsahuje řadu dalších autentických příběhů, které autor zažil na svých cestách světem. Pokud bychom to měli vyjádřit slovníkem užívaným autory i čtenáři literatury o paranormálních jevech, mohli bychom klidně mluvit o očitých svědectvích a reportážích z jiné reality, k níž si Stanislav Motl vypěstoval osobitou teorii:
„Co je vlastně tahle – jiná realita? Je to svět ležící za hranicemi naší konvenční, takzvaně objektivní reality. To, co vnímáme našimi smysly a s pomocí vědeckých přístrojů, tedy veškerý náš ,objektivní svět‘, představuje jenom zlomek skutečnosti. A k tomu všemu je ještě tento zlomek jenom pouhá iluze, výtvor našeho vědomí – obraz okleštěný tisíciletým filtrováním a rastrováním mozku, aby odpovídal dohodnutému a po generace děděnému mechanistickému pohledu na svět. Říkáme tomu ,každodenní zkušenost a zdravý rozum‘. Přechod do jiné reality úzce souvisí s přechodem do jiného, změněného, lépe řečeno rozšířeného stavu vědomí. Jsou to zdánlivě subjektivní zážitky konkrétního člověka, rozhodně to nejsou individuální halucinace, ani živé montážní představy, jak se snaží tvrdit mnozí psychiatři. Jevy z jiné reality mohou vidět i jiní pozorovatelé a někdy zanechávají stopy v materiálním světě. Jsou tedy současně subjektivní a současně objektivní. Tento paradox je samozřejmě ostře odmítán současnou oficiální vědou a je pro náš omezený rozum nepochopitelný – stejně jako některé paradoxy z kvantové mechaniky, například princip neurčitosti; ty jsou ovšem uznány za platné, třebaže zatím nevíme, jak se k nim postavit.“

Přestože autor některé své zážitky po mnoho let odmítal publikovat, nakonec se o ně podělil se svými čtenáři. Kromě nich se na knižních stránkách ocitly i záhady, které dodnes obklopují život a smrt mnohých osobností, jako byli například Antoine de Saint-Exupéry nebo Jack London.

„Přemýšlel jsem hlavně o Jacku Londonovi, o tomto neobyčejném muži, kterému sice bylo souzeno, aby žil pouhých čtyřicet let, přesto ale prožil tolik, co by jiným vydalo na několik životů. Spěchal. Celý život hodně spěchal, jako by ho pronásledoval strach, že nestihne všechno to, co stihnout chtěl. V sedmnácti letech se stal králem ústřicových pirátů, svou první milenku si vybojoval s puškou v ruce, žil mezi zlatokopy na Aljašce, plavil se po mořích, procestoval bezmála celý svět. Psal jako o život, každý den obrovská kvanta rukopisů, vydělával velké peníze, které většinou rozdal druhým. Prostě – žil tak, jako by každý příští den měl být ten poslední.“

Právě se slavným americkým romanopiscem zažil Stanislav Motl osobní pocit kontaktu, který se mu později přihodil i v případě dalších z těch, kteří už nejsou mezi námi. Stalo sa tak i jedné noci, kdy uléhal ke spánku v odlehlém koutě kalifornského Měsíčního údolí v blízkosti místa Londonova posledního odpočinku:

„Stmívá se. Vybaluji spacák a soukám se dovnitř. Pohodlně se uvelebím; ležím na zádech a dívám se na hvězdy. Jsou jich stovky, tisíce, statisíce… Všude kolem je hluboké ticho. Jsem tu sám. Vlastně – tak úplně sám zase ne. V těsném sousedství místa, které jsem si zvolil za ložnici pod širým nebem, se tyčí velký pískovcový kvádr. Pod ním spí svůj věčný sen Jack London. Stále se dívám na hvězdy a přemýšlím. Obklopuje mě hluboké ticho. Měsíc je v úplňku a celé údolí je zatopené prozářenou bílou mlhou. Teď už vím, proč indiáni kdysi toto místo pojmenovali Měsíčním údolím. Oči se mi zavírají, cítím, že se co nevidět ponořím do vln spánku. Náhle zpozorním. Mám pocit, že tu nejsem sám. Nedá mi to a vylezu ze spacáku. A pak ho spatřím. Je to mužská postava. Vysoká mužská postava. Na hlavě má široké sombrero, na světlé košili má uvázanou (poněkud nedbale) kravatu. Ale to je přece… To nemůže být nikdo jiný než on! Jack London! Dívám se na něho a vůbec mi nedochází, že Jack London je už více než osmdesát let mrtvý. Vyjdu mu bez obav vstříc. Jack se usmívá. A pak mne gestem vyzve, abych ho následoval. Kráčíme úzkou stezkou. Jdeme bez jediného slova. On jde první, já za ním. A přece mám dojem, že mi ten muž vypráví: o svém dramatickém životě, o svém věčném zápase s osudem. Odhaduji, že putujeme asi jednu až dvě míle. A potom se ocitáme na rozlehlém prostranství. Přede mnou stojí vysoké stavení. Bytelné zdi. Ale bez střechy. Jsem tu ale najednou sám. Jack zmizel. A já si uvědomím, že stojím před nedostavěným Londonovým domem. Obcházím vysoké zdi, až si všimnu podivného keře. Je napůl vyvrácený ze země – možná po nějaké velké bouřce – a má tvar velkého rovnostranného trojúhelníku, ovšem postaveného obráceně, takzvaně na hlavu. Podivný keř, který se jen tak nevidí. Stojím a ještě nějakou dobu přemítám o cestách lidského osudu. A potom se už vracím zase ke svému spacáku. Ulehnu a rázem už nevím o světě.“
Když se autor těchto řádků probudil, snažil se co nejpodrobněji vybavit si podivuhodný sen. To, že v něm Jack London vypadal tak živý, jakoby šlo o skutečnost, ho až tak mnoho nepřekvapovalo, jestliže na něj celý večer intenzívně myslel. A tak se tedy opět sbalil a vyrazil prozkoumat trosky spisovatelova domu, k nimž den předtím už dojít nestihl. Úkol to nebyl složitý, budova byla vyznačená i na turistické mapě:

„Vydám se tedy na cestu. A už po prvních krocích mi připadá, že navlas stejnou cestou jsem kráčel ve svém snu. Nevěnuji tomu velkou pozornost. Vždyť se mi to jen zdálo. A potom už stojím před Jackovým domem. A nevěřím svým očím. Je stejný, jaký byl v mém snu. Jenom ty zdi mi nepřipadají tak vysoké jako v noci. Pořád v tom ale nevidím nic mimořádného, vždyť o zbytcích Jackova domu se píše v kdejakém turistickém průvodci… Obcházím dům ze všech stran. Pak pokračuji v obhlídce okolí. A brzy nato stojím před zvláštním keřem. Je napůl vyvrácený ze země a má tvar, který si každý musí zapamatovat už na první pohled – rovnostranný trojúhelník obrácený jakoby vzhůru nohama, takový, jaký jsem viděl ve svém nočním snu. Znovu si vybavím Londonova Tuláka po hvězdách a jeho slova o tom, že ,naše sny se kupodivu skládají z věcí, které známe. Látka našich nejčiřejších snů je látka našich zážitků…‘ Keř, o kterém byla řeč, je tedy skutečný. Stejně jako zdi Vlkova domu. A kdo tedy byl muž s tváří Jacka Londona, který mne sem i v noci dovedl? A byl to všechno vůbec sen?“
Českého autora zaujala i další historická postava, neodmyslitelně spojená se zrozením moderní doby. V centru jeho pozornosti se ocitl současník Jacka Londona, americký vynálezce Thomas Alva Edison, proslavený především objevem fonografu a žárovky. Stanislav Motl však upozorňuje na jeho nevšední zájem o věci mimo tento svět.

„Zlomovou se v jeho životě měla stát příhoda, která se udála v laboratořích ve West Orange roku 1889. Tehdy jej v doprovodu Buffalo Billa navštívil legendární siouxský válečný šaman Sedící býk. Edison nahrál jeho hlas a když jej indián z trychtýře fonografu uslyšel, padl na kolena a vykřikl: ,Mannitou, promluvil Mannitou!‘ Edison se tehdy rozhodl, že se pokusí zkonstruovat přístroj umožňující komunikaci s oním světem. ,Čaroděj z Menlo Parku‘ vnesl světlo do smyslového světa tmy a něco podobného toužil učinit v říši ducha. Ke spirituálnímu nazírání života měl velmi blízko. Mnoho svých objevů považoval za sdělení shůry a projevy vnuknutí. Byl členem duchovně orientované Theosofické společnosti, kterou založila roku 1875 v New Yorku Helena Petrovna Blavatská. V roce 1911 se v Praze setkal s Františkem Křižíkem, kterého k němu kdysi přivedl Emil Kolben a o němž mimo jiné věděl, že jako svobodný zednář má rituální zkušenost se smrtí. Ani Křižík mu ovšem nedokázal poradit, patrně proto, že – jak říkají zasvěcenci – Boha nelze měřit voltmetrem.“

Název jedné z nejpozoruhod­nějších knih Stanislava Motla je sám o sobě tak trochu záhadou, stejně jako i důkazem toho, jakými způsoby do našich životů pronikají impulzy z podivuhodného světa ležícího za hranicemi každodennosti. Vnímavý reportér s duší dobrodruha má v tomto směru o smyslu lidského osudu každého jedince skutečně jasno:

„Dodnes mám v paměti jedno zvláštní setkání, ke kterému došlo před mnoha lety v Istanbulu. Tehdy jsem se shodou okolností ocitl u jednoho starého duchovního. Ten muž mě, k mému velkému úžasu, připravil na některé události, jež se mi měly záhy přihodit (opravdu se mi později přihodily), a pověděl mi také, že každé nevyřešené tajemství člověka svým způsobem obohacuje. A dodal: ,Každé tajemství má svou bránu, každá taková brána má svého strážce a každý takový strážce má v rukou náš osud.“

O knihe napísali …

„Přiznám se, že když jsem byl osloven s tím, abych napsal předmluvu pro tuto knihu, byl jsem zpočátku tak trochu v rozpacích. Nevěděl jsem totiž, jak tím nejlepším způsobem představit knihu, jejímž posláními je představit skutečně elitní skupinu doma i ve světě známých a uznávaných autorů. Autorů, kteří se svou tvorbou hluboce zapsali do podvědomí nás všech, co se tak rádi necháváme unášet na vlnách bádání a tajemna. Každý z autorů, jemuž je v této knize dán prostor, je svým způsobem jedinečný. Osobitý. Někdo se například zabývá tajemnou minulostí lidstva. Jiný dává spíše přednost současným nevysvětlitelným jevům. Jedno však mají tito lidé společné – mají touhu seznámit čtenáře s neobyčejnými hmotnými či písemnými odkazy a jevy, z nichž leckteré nemají svůj původ ve fyzikálním světě a nedají se tudíž měřit a zkoumat běžnými vědeckými metodami. Tím ale nechci v žádném případě říci, že vše s čím nás tito ve svém oboru často nesmírně vzdělaní lidé seznamují, se musí vždy pohybovat jen v oblasti fantazie. Naskýtá se otázka, zda je vůbec možné některé paranormální jevy jednoduše vysvětlit pomocí mechanického pohledu na svět, na který je převážná část dnešní populace zvyklá. Lidé totiž hledají všude a ve všem logiku a takzvaně zdravý rozum. Jenomže v případě některých záhad to prostě jen tak jednoduše nejde. Podobně jako nelze logicky vysvětlit mnoho paradoxů kvantové mechaniky nebo Einsteinovy teorie relativity. A přesto nikdo netvrdí, že tyto teorie neplatí. Měl jsem to štěstí, že se mi jako jednomu z mála dostalo té pocty, abych se zúčastnil většiny expedic, které organizoval můj otec, Ivan Mackerle (1942–2013). Tyto cesty významně ovlivnily, v tom nejlepším smyslu slova, můj život. Ing. Ivan Mackerle se řadil mezi ty badatele, kteří se o pravdivosti či nepravdivosti zkoumaného jevu museli a musejí přesvědčit, jak se říká, na vlastní kůži. Nebezpečí ho vzrušovalo. Každou expedici plánoval a připravoval třeba i několik let. Nic nenechával náhodě. Snažil se čtenářům svých knih přinášet ty nejobjektivnější zprávy, včetně důkazů. To hlavně proto, aby si každý z nich mohl sám udělat svůj vlastní názor. Velmi dobře věděl ( a není zdaleka sám) že například informace týkající se nejrůznějších záhad, informace kolující na internetu či dokonce v některých knihách – bývají leckdy zkreslené, ne-li přímo vymyšlené. Znamená to tedy, že teprve na konkrétním místě, v situaci, kdy ten či onen jev prožijete sami na sobě, případně to či ono vidíte na vlastní oči – můžete objektivně zjistit, jaká je vlastně pravda.

Zkoumání záhad nebylo pro mého otce zdaleka jenom koníčkem a zálibou. Tomuto tématu zasvětil celý svůj život. Jeho badatelský rozsah byl opravdu mimořádný. Fascinovaly ho všechny možné jevy odmítané oficiální vědou. Od parapsychologie, což je vlastně vědecky pojatý spiritismus, přes archeoastronautiku, až k historickým záhadám a fenoménům, jakými jsou třeba Golem či Drákula. Ovšem jedna oblast záhad mu byla obzvlášť blízká. Pátrání po nestvůrách a dosud neznámých zvířatech, tedy kryptozoologie. Není myslím potřeba dodávat, že kryptozoologické výpravy mu přinášely nejen poznání a nové objevy, ale i vzrušující dobrodružství. Stejně tak jako ostatním kolegům badatelům podobného zaměření. Ostatně – hledači příšer jsou na tom podobně, jako hledači pokladů. A platí pro ně slova francouzského spisovatele Roberta Charrouxe: „Vždycky stojí za to prožít krásné bláznovství! Moudrost nemá nic společného s měšťáckou jistotou ani vědeckou spekulací. Každý snílek má svou pravdu. A pravda hledače pokladů? Nachází bohatství ještě dřív, než objeví skrýš.“

Poselstvím této knihy napsané zkušeným a respektovaným slovenským spisovatelem, historikem a badatelem doktorem Milošem Jesenským (vzpomeňme například na jeho úspěšné knihy, z nichž mnohé jsou populární í i v České republice, jako například Démon z jiného světa Vyslanec z temnot, Utajené dějiny středověku, Po stopách templářů na Slovensku, Záhady devatenáctého století a mnohé další), mimo jiné je, že budete číst o jedinečných lidech, kteří vytvářejí jedinečnou literaturu. Jsou to například světoví autoři Erichem von Dänikenem počínaje a třeba Hartwigem Hausdorfem, Charlesem Berlitzem, Jacquesem Bergierem či Johannesem von Buttlarem konče. Jsou tu ale také, jak už jsem uvedl, čeští autoři. Nejenom můj otec, ing. Ivan Mackerle. Ale také nezapomenutelný dr. Ludvík Souček. Rovněž třeba Otomar Dvořák. Spisovatel mimořádného rozsahu, který, což není vlastní každému, dokáže hledat a nacházet souvislosti mezi jevy z dávné historie a dneškem. Při pátrání po záhadách je schopný jít takzvaně až na dřeň – to když dejme tomu hledá informace, které se k té či oné události vztahují. Zastoupený je tu také třeba Stanislav Motl. Investigativní reportér, cestovatel, dobrodruh, který se nevěnuje zdaleka jenom poodhalování pravdy týkající se nedoceněných lidských osudů či nacistické zvůle. Jeho zájem se soustřeďuje rovněž na jevy, sahající až za samou hranici lidského chápání. Připomeňme si například tajemný stín, který v roce 1997 natočil v jihlavském podzemí.

Myslím si, že nemá smysl představovat vám tu nyní jednotlivé autory, badatele, dobrodruhy. Kniha Miloše Jesenského vám dává šanci poznat tyto nevšední lidi více. Prostřednictvím jejich knih, jejich autentických zážitků, často i jejich osudů. Abychom si pak znovu v celém dosahu uvědomili slova Alberta Einsteina, který svého času napsal, že záhady jsou věčným ohněm mládí. A k tomu ještě dodal: „To nejkrásnější, co můžeme prožívat, je tajemno. To je základní pocit, který stojí u kolébky pravého umění a vědy. Komu to není známo, kdo se už neumí divit, neumí žasnout, ten je takříkajíc mrtev a jeho oko vyhaslé.“

Danny Mackerle

O knihe napísali …

„Tato kniha vlastně ani knihou původně být neměla. Vlastně bych o jejím vzniku ani nevěděl, kdyby mi ji její autor a můj přítel Miloš Jesenský při jednom z našich pravidelných posezeních v kavárně hotelu v Čadci při silné černé kávě a dobrém doutníku nevěnoval. Zatímco mi na titulní list psal věnování, stačil mi sdělit, že je vlastně jakýmsi shrnutím pravidelných rozhlasových relací, které o autorech, tvořících na pomezí tzv. spekulativní literatury a literatury faktu, připravil a osobně moderoval na jedné nejmenované slovenské rozhlasové stanici. A protože rozhlasové projekty jsou pomíjivé a většinou se k nim nelze vrátit, udělal si radost a společně se svou manželkou, která knihu opatřila půvabnými portréty jednotlivých osobností, jimž je tato malá antologie věnována, vydal své rozhlasové relace v knižní podobě – protože řečeno slovy klasika, „litera scripta manet“, tedy „napsané zůstává“…

Vrátil jsem se tehdy do svého hotelového pokoje dost pozdě v noci (ostatně nic divného, když si máte o čem povídat a když takový rozhovor poskytuje spoustu látky k dalším hodinám přemýšlení). Knihu jsem tu noc přečetl celou a dospěl k závěru, že všechny ty osobnosti, jejichž osudům a dílu je zasvěcena, si zaslouží, aby byla dostupná i českému čtenáři. Nepamatuji se, že bychom se za ta léta s Milošem Jesenským na něčem neshodli, takže nejenže uvítal mé rozhodnutí vydat českou verzi, ale dokonce souhlasil i s mým návrhem přidat ještě další dvě kapitoly, zasvěcené autorům, o nichž jsme oba přesvědčeni, že by v knize chybět neměli – jsou jimi Ivo Wiesner a Stanislav Motl.

Když jsem se znovu probíral životními osudy a výčtem děl jednotlivých autorů, mimoděk jsem si vybavil dobu svých studentských let, kdy se mi do ruky poprvé dostal Součkův překlad Dänikenových Vzpomínek na budoucnost. Mohl jsem tehdy, jako snad většina z nás, po přečtení odložit knihu s pocitem, že „…to je opravdu zajímavé čtení stojící za zamyšlení“, ale jinak jde o informace v běžném denním životě celkem nevyužitelné. Mne však tehdy tenhle čtenářský zážitek zasáhl natolik, že mi bylo jasné, že už se na okolní svět nikdy nebudu dívat jako předtím. Můj postoj pak ještě utvrdil Ludvík Souček a později zástup dalších autorů, kteří se nebáli ignorovat zaběhnutá a propracovaná myšlenková schémata vytvořená generacemi, ale přesto stále neschopná vysvětlit zázrak Stvoření. Jsem rád, že Miloš Jesenský věnoval svoji knihu právě těmto badatelům pohybujícím se na tenké hranici mezi tzv. hmotným světem a tím, jehož nehmatatelné obrysy sice běžnými smysly nevnímáme, ale který je pro naši existenci možná daleko významnější, než si myslíme.

Historii existence lidstva na Zemi budeme možná muset posunout mnohem dál do minulosti, než je dnes uvedeno v „moderních“ učebnicích dějepisu. Kvantová fyzika možná odhalí, že náš viditelný svět je jen mikroskopickou částečkou v nekonečném systému světů, mezi nimiž panují neměnné zákony. Možná se také brzy přestaneme shovívavě usmívat během debat o existenci mimozemských entit a nebudeme každého, kdo se osobně setká s bytostmi „odjinud“ považovat za blázna (přestože nepopírám, že i takových je dost, ale to ostatně v každém oboru – ať už mezi politiky, ekonomy či právníky…)

Letos v květnu jsem měl možnost společně s autorem této knihy navštívit v Trenčíně přednášku Ericha vod Dänikena. Nemám v úmyslu vyjadřovat se k jeho dílu – přemýšlivý čtenář, který je s jeho dílem obeznámen, si svůj úsudek učiní sám. Chci jen vyjádřit, že jsem si tehdy znovu uvědomil, jak záslužnou činnost on i řada jemu podobných činí pro lidstvo. Tito lidé neúnavně sbírají po celé zeměkouli nejrůznější artefakty a důkazy o tom, že naše minulost možná byla úplně jiná, než si ve své pýše a víře v neomylnost vlastního rozumu myslíme. A je jim úplně lhostejné, že velká většina slovutných archeologů – i když dnes už naštěstí najdeme řadu vzácných výjimek – by právě tyto „doličné předměty“ nejraději znovu zahrabala hluboko do země. A podobně by učinila většina psychiatrů, jejichž pacienti by se jim snažili vysvětlit, že ta bytost, která stála vedle jejich lůžka, když během spánku „opustili“ tělo, nebyla halucinace… Jen málokdo z nás by poté neskončil s několika tubami výdobytků farmaceutického průmyslu (v lepším případě), či v tom horším, v poklidné cele příslušného ústavu.

Žijeme v podivném světě. Po celé generace se lidské pokolení snaží přijít na kloub vlastnímu původu a poslání na této planetě. Po celé generace možná mělo a stále má potřebné indicie přímo „před nosem“. Dospělo do stadia, kdy neuvěřitelně rychle akceleruje jeho technický pokrok, přičemž jeho duševní a duchovní rozměry zakrňují. Díky technickému pokroku se vzdaluje od Boha a přitom ve jménu božím si navzájem podřezává krky. S pokrytectvím sobě vlastním se dovolává univerzálního Boha, ale neváhá zcela vážně vést krvavé spory o tom, čí bůh je „ten pravý“. A nemůže to být tak, že se vlastně – (ať křesťan, žid nebo muslim) – namísto uctívání Boha klaníme modlám? (Vnímavý čtenář jistě zaregistroval, že ve slově „Bůh“ používám tu velké, tu malé počáteční písmeno. Na vysvětlenou – není to chyba, je to záměr, který vyplývá z kontextu). Navzdory technickým vymoženostem, které nám mají ulehčit práci a přinést více času k cestě do vlastního nitra, vydáváme hříšné peníze za rady nejrůznějších „guruů“, aby nám opakovali jen to, co bylo známo a napsáno už před tisíciletími… a stejně stále více plníme ordinace psychiatrických oddělení. Poněkud schizofrenní, že?

Osobně si velmi vážím vzdělání a cením si všech vědomostí a objevů, které v pozitivním slova smyslu vedly k pokroku naší civilizace. Ale jako všechno i po staletí budovaný systém získávání a práce s informacemi má své stinné stránky v manipulaci s nimi a jejich zneužívání za účely jakýmikoli a kýmkoli. Možná přichází čas, kdy bychom měli přehodnotit vztah k sobě samým a k okolnímu světu. Nezatíženi každodenním mediálním „vymýváním“ a rigidním systémem zaběhnutých školních vědomostí bychom měli začít vnímat i informace, které by současný jazyk médií rozhodně neoznačil jako „mainstreamové“. A ony existují a čím dál více o sobě dávají vědět. Zavírat před nimi oči už není tak jednoduché. Přestaňme se tvářit, že okřídlená otázka „Kdo jsme, odkud jsme přišli a kam směřujeme?“ je určena jen podivínským filozofům. Třeba je to vůbec zásadní problém našeho bytí. Tak jako adoptivní dítě, které v dospělosti pojme touhu najít své skutečné rodiče, má v sobě každý z nás dánu podvědomou touhu najít toho svého „Boha-Stvořitele“. Je to možná přirozený zákon Vesmíru, daný všem bytostem. Nečekejme, až nám v tom Bůh pomůže. On už nám přece dal ten největší dar – dar svobodně se rozhodovat. A my tento dar „využíváme“ tak, že v rámci svobodného rozhodování navzájem omezujeme svoji svobodu.

Všichni autoři, tito „badatelé neznáma“, s nimiž jste se na stránkách této knihy setkali, se svobodně rozhodli, že budou hledat pravdu o lidstvu, jehož jsou součástí, a že nám ji navzdory pochybám a mnohdy posměchu budou sdělovat. Patří jim za to velký dík. Samozřejmě, že bychom jich našli další a další zástupy, těchto neúnavných hledačů, kteří se nikdy nespokojili s myšlenkou, že svět je ohraničen našimi nedokonalými smysly a omezeností našich myšlenkových schémat. Není to úmysl. Kniha, bohužel, omezená je. Nikoli myšlenkově, ale prostorově. Na ty ostatní se dostane možná v dalším vydání.“

Pavel Mészáros