Knihy

[ späť ]
Knihy  Utajené dějiny středověku

Utajené dějiny středověku

Kniha Utajene dejiny stredoveku

Autor: Miloš Jesenský
Vydal: Vydal: AOS Publishing, 2014, 392 strán

 

Zakúpenie knihy

Objednať knihu si môžte na www.kosmas.cz

Objednať knihu si môžte na www.martinus.sk

Anotácia knihy

Pravdu má Miloš Jesenský, když rozviklává tvrdošíjně přijímaný omyl o středověku jako o temné etapě stagnace lidské evoluce. Středověk byl pouze jiným pokračováním cesty, jejíž prach začaly vířit nohy prapředků před mnoha tisíciletími. Středověk netkvěl ve vzduchoprázdnu, ani nespadl s nebe. Spíše lze říci, že je čímsi jako oddechovým časem mezi civilizací pravěku, starověku a dnešní explodující technickou civilizací 21. století.

Úryvok z knihy

„Roku 1212, kdy vznikla Zlatá bula sicilská a zoufale ztroskotala dětská křižácká výprava, napsal anglický kronikář Gersavius z Tilbury (1150–1253) pro pobavení a poučení svého pána, císaře Otty IV., jako sotva třiadvacetiletý mladík knihu s názvem „Otia Imperalia“. Najdeme v ní množství podivuhodných příběhů; jeden z nich vypráví o venkovanech, kteří se během sychravého větrného dne vraceli z kostela a cestou domů si všimli lodní kotvy, zachycené o náhrobní kámen na místním hřbitově. Lano vedoucí ke kotvě se napínalo a jeho konec mizel kdesi v hustých oblacích na obloze. Zmatení venkované pozorovali, jak se lano natahuje jakoby ho někdo obdařený nadlidským úsilím ctěl vytáhnout nahoru, a zaslechli rovněž povely v neznámém jazyce, přicházející z výšky nad jejich hlavami. Krátce nato k svému velkému překvapení spatřili, jak se po laně spouští dolů jakýsi námořník. Jen se však jeho noha dotkla země, začal se dusit a zemřel, jako kdyby se utopil.

Ctihodný Gervasius na okraj nezapomněl poznamenat, že po vyslechnutí tohto příběhu už nikdo nemůže pochybovat, že na nebesích je moře, po jehož vodách se mohou plavit „nebeské koráby“. V jeho textu se však nedočteme, kdy na Zemi zmíněná „nebeská loď“ zakotvila, a proto se mnozí interpreti domnívají, že chtěl pouze sestavit moralistickou bajku o moři a nebi, jehož existenci ilustruje za vlasy přitaženými příběhy.

S tímto názorem se však nemusíme ztotožnit. Nejen z toho důvodu, že ještě ve druhé polovině 17. století byl o existenci vod nad nebesy (supra omnes caelos) skálopevně přesvědčen například i Jan Amos Komenský, ale hlavně proto, že naše předky můžeme s klidným svědomím považovat za mnohem spolehlivější a vnímavější svědky než by se na první pohled mohlo zdát.

„Středověk je z našeho pohledu už velmi vzdálený, intelektuálně absurdní a duchovně nepochopitelný“, píše ve své knize „Mýty a legendy středověku“ italský medievalista Erberto Petoia, který však jedním dechem současně dodává: „Terra, pro středověké lidi jistě ne incognita, ale přesto velmi tajemná a nadaná nejistotou, nezřetelnou milostí, není země, jak ji my chápeme; setkáváme se tu se světem metafyzicky uspořádaným, naplněným duchovní vášnivostí. Snažíme-li se pochopit tuto někdy tak různorodou a nejasnou historickou epochu, plnou protikladů a nepochopitelných momentů, nezbývá nám než se vnořit do hlubin středověku, uchopit, co je v nich racionální, proniknout do doktrinálního a emocionálního a vybrat si prvky, které jsou dosud obdařeny takovou přesvědčivostí.“

Poslechněme tedy této rady a vraťme se opět k vyprávění důstojného Gervasia tím spíše, že on sám byl ve své době považován za zcestovalého geografa a historika, autora půvabné „Erbstorfské mapy světa“, zobrazující naši planetu jako kotouč s Jeruzalémem ve svém středu – jakýsi ekvivalent satelitního mapování z první poloviny 13. století. Takže pokud nezavrhneme Gervasiova líčení jako báchorku, může stát v jeho pozadí řekněme setkání s mimozemskými bytostmi… Otázky velmi podobné té právě položené podnítily před lety jistého mladého muže (který se kupodivu jmenoval stejně jako já), aby se vydal historickými prameny daleko do minulosti, napříč dějinami středověku až k jeho zrodu uprostřed temné barbarské noci, která po pádu Římské říše zahalila celou Evropu. Z čistého entuziazmu (a zčásti i z mladické nerozvážnosti) neohroženě pátral po tajemstvích „kulturní adolescence lidstva“ a výsledky svých bádání publikoval ve dvou knihách. První z nich dostala název symbolizující čas potřebný k cestě rychlíkem z místa jeho univerzitních studií k domovu, a tedy „do středověku“, v němž v době prázdninového období vedl alternativní, oproti realitě snad ještě pohodlnější život, což jej zase inspirovalo k názvu druhé knihy, volného pokračování té první. Je třeba říci, že mladému spisovateli na mizivý úvazek a s mým jménem se později dostalo velkého povzbuzení, když jeho první autorský počin kritika označila za „nejlepší knihu od vydání „Jitra kouzelníků“, která na toto téma vyšla“5 a více než pětadvacet od té doby vydaných titulů je snad důkazem, že toto úsilí padlo na úrodnou půdu.

Knihy „Čtyři hodiny do středověku“ a „Dva měsíce ve středověku“ čekaly na svého nakladatele dlouho, až se objevil majitel nakladatelství AOS Publishing Pavel Mészáros. Prvního vydání se před lety nejen ujal s velkým nasazením a vírou v autora, ale inicioval i toto druhé, revidované a doplněné vydání, za což mu tímto vyjadřuji upřímné poděkování.

Tato skvělá zpráva však ve mně kromě nadšení vyvolala i určité tvůrčí dilema. Nepovažujte laskavě za zvláštní, jestliže o autorovi výše zmíněných děl hovořím jako o někom jiném. On totiž ve skutečnosti byl někým jiným než jsem dnes já, když svým nadšením často kompenzoval nedostatek faktů, k nimž se (zvláště tehdy) nedalo jen tak propracovat… Navzdory tomu cítím, že by bylo nesprávné příliš upravovat to, co ten mladý a v mnoha směrech naivní mládenec, který se jmenoval stejně jako já, před lety napsal.

Proto jsem tedy připravil k vydání dílo, o němž doufám, že osloví současné čtenáře stejně jako ty předešlé, a znovu si splnil sen žít alespoň chvíli ve středověku. S naplněním toho dalšího přání to však bude o něco složitější – nic bych si nepřál více, než se podle vzoru nesmrtelného Marka Twaina octnout na dvoře krále Artuše v nadmíru potřebné funkci reportéra. Na rozdíl od Cynewulfa, Gervasia, Geoffryho z Monmouthu a dalších kronikářů, s nimž se budeme setkávat na stránkách této knihy a kteří nás svými zprávami navnadí (ale důležité podrobnosti často vynechají), bych rád zprostředkoval všechny ty zvěsti o zázracích a podivuhodnostech snového světa, do něhož směřovaly nejniternější myšlenky a touhy středověkého člověka, jak nás o tom přesvědčuje Erberto Petoia:

„Středověk je sám o sobě dvojznačnou historickou epochou: na jedné straně fantastický, snový, zdánlivě harmonický svět, na druhé straně svět, kde všechny životní události mají velmi násilnou vnější podobu. Tomuto násilí a syrové životní realitě se středověký člověk snaží zoufale uniknout a vytváří si fiktivní svět, v němž nakrátko úlevu a únik nachází. Svítání však bohužel snům učiní konec a za dne ještě jasněji vynikne tvrdost a skutečná podoba životní reality; odtud pramení potřeba neustále obnovovat a udržovat při životě metahistorický svět, který je sublimací tužeb nerealizovaných ve skutečnosti.

Každá doba tíhne k lepšímu světu; čím hlubší jsou zoufalství a rezignace, způsobené neradostnou přítomností, tím silněji lidé pociťují touhu po lepším, která musí žít pospolu s hořkou melancholií, prostupující život. Pocit melancholie spolu se vší špatností, kterou doba přináší, vyplave nutně na povrch i v říši pohádek a legend. Přestože tento fantastický svět má být únikem ze světa, kde je ekonomická a sociální nerovnost právně a teologicky odůvodněna, do světa fikce, nutně s sebou nese rozpory a utrpení světa skutečného, jehož je následným odrazem. Zdá se téměř, jako by nechtěl, aby skutečný svět upadl v zapomnění. Rozsáhlá legendární a mytologická produkce je prostoupena skrytou tragičností a dramatičností, která má původ v reálném světě. Prostřednictvím legend a mýtů se nám dochovala vzpomínka na boje, nenávist a lstivost, chtivost a bídu tehdejších lidí; v těchto literárních dílech se však také utváří svět, v němž historické a sociální, etické a morální protiklady nacházejí fiktivní, ale logické řešení. Odložme však protentokrát melancholii stranou, přestože Erberto Petoia jasnozřivě definoval předmět našeho zájmu. Je jen přirozené, že z dualizmu fenomenálního a noumenálního světa středověku by „reportér u dvora krále Artuše“ dokázal vytěžit pozoruhodný redakční materiál a připravit zprávy, které jsou pravým opakem toho, co si jako pravidlené zpravodajství ze dvora mohli ve Twainově podání přečíst poddaní krále Artuše v prvních novinách na světě vůbec:
„Dlouholetý odběratel a příznivec našeho listu, pan Lancelot, utkal se minulý týden v rytířském klání se stařičkým irským králem Agrivancem na vřesovišti jižně od pastvin vepřových stád pana Balmorala, zvaného Le Merveilleuse. Vdova po panu Balmoralovi byla o výsledku utkání vyrozuměna.“

Navzdory tomu, že si vážím slavného autora usilujícího zvýšit atraktivitu zpráv rozmanitostí formy („stáhnouti kůži z běžných fakt a navléci na ně novou pokožku z jiných slov a obratů“), ubezpečuji čtenáře, že přestože stylistika na následujících stránkách sehrává svoji nezastupitelnou úlohu, „zpravodajství o věcech zázračných“ bude na naši představivost i po letech působit opravdu účinně.“

O knihe napísali …

Miloš Jesenský vás bude mnohdy uvádět v tichý úžas – na stránkách jeho knihy se setkáte s netradičními výklady burcujícími představivost a kreativitu. Jeho kniha je živá jako rtuť, čirá jako lesní studánka a plná inspirací. Čtěte, divte se, uvažujte a těšte se touto knihou, třebaže nebudete vždy stejného názoru jako autor.

Ing. Ivo Wiesner

 

O knihe napísali …

Když jsem před lety pročítal Čapkovy povídky, asi nejvíc na mne zapůsobila ta o záhadné šlépěji ve sněhu, která osamocena uprostřed netknuté bílé plochy provokuje svou existencí, protože by za daných okolností vůbec existovat neměla. Na existenci přece nemá právo nic, co nelze začlenit do bytí veškerenstva na základě obecně platných pravidel. Šlépěj, která není pevně ukotvena mezi svou minulostí a budoucností, která postrádá své „před“ a „po“ a je tudíž jen „teď a tady“, je něčím, před čím je lépe zavřít obě oči a přesvědčit sama sebe i okolí, že taková věc přece neexistuje, protože prostě existovat nemůže. Při četbě Čapkovy povídky jsem se nemohl ubránit představě jisté paralely mezi jeho pojetím reality a pohledem Miloše Jesenského na historické události. Miloš Jesenský totiž ve svých dílech neustále odhaluje „šlépěje“ celých lidských generací otisknuté v čase, aniž by pobouřeně či s obavami odvracel pohled před faktem, že tyto stopy událostí, zanesené prachem dějin, také na první pohled nemají své předchůdce ani následovníky… Zcela záměrně „oprašuje“ dávno zapomenuté děje, které se vlastně nikdy neměly odehrát, protože nesplňují námi předem stanovené a naším „neomylným“ rozumem pečlivě vykonstruované předpoklady. Jenže ono je možné, že existence takovýchto šlépějí, u nichž dnes vnímáme jen jejich provokující „teď a tady“, mají své zcela racionální příčiny v hluboké minulosti – jen potřebujeme dostatek budoucnosti k tomu, abychom to pochopili. A právě díky badatelům typu Miloše Jesenského, kteří neustále balancují na hranici „přípustného“ a „zakázaného“, můžeme mít jistotu, že právě jimi odhalené a zdokumentované stopy bez potíží přečkají do doby, kdy uznáme jejich nezadatelné právo na existenci – ať již budou odpočívat ve formě artefaktů ve spodních policích muzejních depozitářů nebo strhujících líčení událostí na zažloutlých stránkách knih. Našli bychom řadu autorů, kteří se na stránkách svých knih pouští do nekompromisního boje s temnotou ducha i povýšeneckou zaslepeností rozumu. Myslím, že Miloš Jesenský nemá potřebu stát se takovým bojovníkem. Jeho přístup je jiný – s lehkostí předkládá fakta a jejich (mnohdy originální) interpretaci, aniž by si nárokoval právo na jedinou a definitivní pravdu. Pro něho je pouť k zapomenutým a znovu objevovaným ostrůvkům v řece času hrou a velkým romantickým dobrodružstvím. To je nakonec patrné i ze stylu jeho psaní, které čtenáře doslova vtáhne do víru historických událostí a občas ho přinutí se i hluboce zamyslet nad smyslem našeho bytí. A možná se najdou i tací, kteří budou jeho úvahy rozvíjet až k nalezení pravdy, stejně jako kdysi Schliemann, který objevil svou Tróju díky víře, že dostupné literární prameny a indicie nejsou jenom krásnou fantazií a rozmarem předků. Věřím, že i vážený čtenář vstřebává autorovy řádky právě s takovou lehkostí, s jakou on dokáže otevřeně hovořit třeba o vyspělých technologiích středověké metalurgie, možnostech zvládnutí jaderné fúze středověkými alchymisty či o invazi neznámých létajících objektů nad středověkými městy. A to vše bez obav o svou vědeckou pověst a společenskou prestiž, protože je přesvědčen, že nad tím vším stojí schopnost žasnout… Pavel Mészáros

aktualizácia: 30.03.2017 | počet zobrazení: 487

počet prístupov od 10.02.2007: 432849
počet prístupov dnes: 24